Svědectví osvětimské hrůzy

        Nebyla by to „Slovanská mohyla“ a nebyl bych to ani já (Sergej), kdybych ve svém slovanském plátku nepřipomenul hrůzy nedávných časů, které byly páchány nejen na našich bratrech, ale i na samotných  Němcích. Snad už každý ví, že v koncentračních táborech zařvalo mnohamiliónové „stádo nepotřebných a méněcenných ras“. Ačkoliv určitě v blízké době připravím článek o Osvětimi, v tomto se budu pouze věnovat těm, kteří přežili svou smrt a mohli tak vydat hrůzostrašné (leč pravdivé) svědectví a tím usvědčit krvelačné esesáky z Osvětimi.

Wilhelm Boger

 Náš příběh začíná 17. dubna přelíčením s osvětimskými zločinci ve Frankfurtu, 20 let po „skončení“ muk osvětimských vězňů, výpovědí Jiřího Beranovského. Byl uvězněn v Osvětimi od roku 1941 a pracoval v instalatérském komandu. Z jeho otřesných výpovědí upoutalo novináře zejména svědectví, které příští den přinesl místní deník s tučným nápisem „Ein Häftlingsleben für eine Badewanne“ – „Život vězně za koupací vanu.“

Beranovský vypravoval: „Boger mě přistihl, když jsem vezl pod nářadím na dně vozíku ukryté lékařské přístroje pro vězeňskou nemocnici. Vsadil mě do bunkru a při další defiládě řekl: „Ab“ To značilo ránu do týla u „černé stěny“. Písař na popravčím bloku, můj kamarád, upozornil vězeňského dozorce SS Lachmanna, že na listině není záznam „odsouzen“. Lachmann na mě ukázal a řekl Bogerovi: „Vždyť jsi ho ani pořádně nevyšetřil“. Boger mávl rukou: „Na tom nesejde“! Ale přeci řekl, aby mě vrátili zpět do bunkru.

V té době zařizovali kamarádi z mého instalatérského komanda Bogerovi v bytě koupelnu. Chtěl mít místo úředně přidělené kameninové vany smaltovanou. Na protiúčet nabídl můj život. Kápo komanda, můj přítel ing. Plasgura, Bogerovi vyhověl, a tak jsem zůstal na živu …“

 Na 40. den osvětimského procesu, 23. dubna 1965, byl výslech Bogerovy sekretářky Dunji Wasserstromové. Do Osvětimi byla deportována v červnu 1942 z Francie. Při selekci na rampě ji odtrhli od manžela a zařadili do těžkého pracovního komanda. Pracovala ve štěrkovišti, chodila vysušovat močály a za vysokých horeček nosila v zástěře cihly, neboť věděla, že přiznat nemoc znamená plyn.

Jednou večer po apelu hledali polsko-rusko-německou tlumočnici a písařku.

„Přihlásila jsem se a příštího dne mě odvedli ke zkoušce do kanceláře. Obstála jsem, a tak jsem se stala písařkou a tlumočnicí na politickém oddělení gestapa.“

Začala v oddělení „Fürsorge“ – sociální péče – u esesáka Hanse Drasera. V přihrádkách byly stovky dopisů od Mezinárodního červeného kříže. Lidé z celého světa se jeho prostřednictvím ptali u velitelství tábora po osudu svých příbuzných a známých.

„Co se s dopisy dělo?“ ptal se předseda soudu.

„Draser poručil, abychom do předtištěného textu „Dotazovaný není v táboře“ doplňovaly pouze jméno. Přitom tam podle kartotéky mnozí byli. Potom jsem přešla do oddělení k Bogerovi. Zpočátku jsem psala podle diktátu a překládala. Také jsem učila Bogera rusky a francouzsky. Chodili k němu esesáci z jiných oddělení a Boger je učil, jak mají vyslýchat. Zavedl je do místnosti nedaleko své kanceláře, ukázal na svůj vynález – houpačku (tj. tyč zavěšená ve dvou stojanech – dříve používali na podepření tyče dva stoly, ale při euforii často vězeň spadl i s tyčí – a k ní je spoután vyslýchaný. A jak do něj esesáci řežou, on se otáčí kolem osy tyče..  pozn.Sergeje) – a řekl: „To je můj mluvící stroj, on rozváže i ten nejzatvrzelejší jazyk.“

U výslechu byla právě mladá polská dívka. Poslala do mužského tábora bratrovi balíček s jídlem. Nechtěla vyzradit jméno vězně, který balíček přenesl. Uchopili ji a vysadili na houpačku. Boger jí připevnil vzadu ruce k nohám. Její tělo se houpalo na ocelové tyči. Bitím ji nutili k výpovědi. Bylo to příšerné. Chtěla jsem odejít, ale Boger nedovolil.

Boger vedl akci proti polské inteligenci. Vyslýchal je na houpačce. Když některý z nich ztratil vědomí, Boger nařídil, aby ho odvázali a odnesli na chodbu. Jakmile přišel vězeň k sobě, ve výslechu pokračoval. Někdy nařídil, aby polomrtvé vězně odvázali a odnesli do nemocnice. Za několik dnů si je nechal předvést k novému výslechu na houpačce.

SS hovořili v mé přítomnosti často o tajných věcech. Chtěla jsem odejít, ale Boger řekl: „ Můžeš tu klidně zůstat, ty z Osvětimi nevyjdeš, víš toho příliš mnoho.“ Na své kartě jsem měla poznámku „SB“ – Sonderbehandllung – smrt plynem.

Potom se stala hrozná věc. Jedna z nás, belgická tlumočnice Mala Zimetbaumová, uprchla s polským vězněm. Za několik dní je přivedli zpět do tábora a vsadili do bunkru. Poláka vyslýchal Boger v Malině přítomnosti na houpačce. Nepromluvil a zemřel. Potom vyslýchal Malu.

„Proč jsi utíkala, mělas přece dost jídla?“

„Nemohla jsem se dívat, jak posíláte ženy a děti do plynových komor. Nemohla jsem už tak žít.“

Poslali ji zpět do bunkru. Za 14 dní přišel rozsudek z Berlína: Veřejně před vězni pověsit. Pod šibenicí si Mala žiletkou přeřezala v zápěstí tepny. Odvezli ji do krematoria, kde ji položivou spálili.

Jednou jsem prohlížela vyřazené karty vězňů. Našla jsem mezi nimi i kartu svého manžela. Boger se ptal, proč pláču. Ukázala jsem mu kartu: „Zabili jste mi muže!“ Boger mě surově odbyl: „ K čemu by ti byl, ty už muže potřebovat nebudeš!“

Předseda soudu se zeptal: „Můžete potvrdit, že jste aspoň v pěti případech viděla na vlastní oči, že Boger při výslechu vězně ubil?“

„Viděla jsem nejméně 20 Bogerem ubitých vězňů.  Ale to nebyl jeho nejhroznější zločin. Vzpomínám si na jeden podzimní den. Bylo to v listopadu 1944, kdy se už neplynovalo. Do Osvětimi přijel nákladní vůz s dětmi. Auto zastavilo před barákem politického oddělení. Stála jsem u okna. Z auta vyskočil malý, asi čtyřletý hošík a v ruce držel jablko. Před vchodem do politického oddělení stáli Boger a Draser. Pojednou Boger přistoupil k hošíkovi, uchopil ho za nohy, mrštil jím celou silou o zeď a roztříštil chlapci hlavičku. Jablko, které hošíkovi vypadlo, zvedl. Draser ukázal na krvavou kaši a nařídil: „Dunjo, očisti to!“.

Asi za hodinu mě volal Boger, abych tlumočila při výslechu. Ukusoval z jablka zabitého chlapce.“

V sále zavládlo smrtelné ticho. Nikdo si nebyl jist, zda správně rozuměl. Předseda se tázal:

„To jste viděla na vlastní oči?“

Ano, to jsem viděla na vlastní oči.“

Soudce zakroutil hlavou, zřejmě nemohl uvěřit.

„Paní svědkyně, to, co jste nyní řekla, bylo nejotřesnější svědectví, které bylo vysloveno v této soudní síni. Proto opakuji: Boger uchopil dítě za nožičky a roztříštil mu hlavu o stěnu baráku. Je to čistá pravda?“

Dunja Wasserstromová vstala, pozvedla pravou ruku a řekla:

Ano, přísahám!“

 „Bývalý příslušník politického oddělení v Osvětimi Wilhelm Boger pro vraždy v nejméně 114 případech a pro napomáhání k vraždám nejméně v tisíci případech se odsuzuje k trestu doživotního žaláře.“

            A další z nich.

Oswald Kaduk

Josef Klehr

Hans Stark